Recenze

Vlastimil Tetiva

Výtvarník Jan Heller si v osobním i uměleckém životě zvolil cestu, kterou bych nazval cestou porozumění. Rozumět znamená v tomto případě znát a respektovat moudrou zkušenost těch, kteří byli. A také si umět poradit s vědomím přírody. Nepovažovat jí za konkurenta, ale za měřítko. Jak jsem již uvedl, Jan Heller chce porozumět a proto jej jen málo uajímá výsledný efekt, protože se spíše soustřeďuje na jednotlivé fáze jeho vzniku. Konstituce jeho tvorby, i přes zdánlivou roztříštěnost / motivickou i technickou /, má svůj stálý pevný střed. V motivickém opakování není snaha o formální recenze, ale autor klade důraz na podstatnou naléhavost tématu. Tady se projevuje i latentně nesený expresionismus; ne expresionismus historizujících koncepcí, ale expresionismus tvorby vznikají na bázi střetávání se s lidským i vlastním životním údělem. Hellerový obrazy si tak vytvářejí zajímavou estetickou kategorii, resp. zákonitost: autor totiž výrazových prostředků jednak vědomě používá, jednak je jimi i sám veden. Není otrokem techniky či námětu, ale není ani zcela suverénem, který by všechny komponenty plně ovládal. Spojuje se tu tvorba se hrou, nutnost s náhodou, záměr s okamžitou improvizací.

Nemám rád nějaké škatulkování či zařazování autora k jednotlivým uměleckým směrům, ale u Jana Hellera bych učinil vyjímku. Řekl bych, že je představitelem svébytného skripturálního lyrismu. Autor vytváří z přírody symboli jako viditelné jevy a zároveň je přetváří, aby dosáhl určitých šifer. Přírodní jednotlivosti jsou dovedeny do finálních forem života a reality a divák je pak pojímá jako již zmíněné šifry neznámé / pro něho / transcendentální skutečnosti. I krásno a estetično zde hrají důležitou roli – nikoli však jako historicky vykonstruovaná dogmata nebo kánony, ale spíše jako nutný korektiv všech extrémně racionalistických a nihilistických postojů. Hellerovo estetické poznání se rovná jakési totální reakci na skutečnost, v níž hraje velkou roli intuice, i když je tu i účastna i racionální složka vědomí. Tato totální reakce je pak východiskem k vlastnímu myšlení obrazovými formami.

Když se zpětně probíráme jednotlivými vývojovými etapami hellerovy tvorby, pozorujeme, vždy po určité době, nespokojenost s dosaženou polohou. a tak následuje další hledání, které je pro Jana Hellera spojeno s hlubokým ponorem do minulých zkušeností. Již jsem se tu zmínil o přírodě, která je významnou inspirační složkou jeho tvorby. Je to svým způsobem nenápadná a tichá podoba přírody, až pokorná ve své obyčejnosti. Přírodní tvary se objevují v jemné metafoře, připomínající fascinující znamení, personifikovaný symbol, aktualizovaný totem. Vysoká vrstva lité barvy, do které Jan Heller zasahuje ve smyslu prostorově reliéfní / v určité fázi, neboť každý pohyb je reakcí na záchvěv ruky, má nesporný estetický význam. Barva totiž zaznamenává vše, co je v Hellerových obrazech obrazné. Obrazné je použití textury různých materiálů, obrazné je přirozené zvrásnění povrchu barevné hmoty, i struktura povrhu utvářená přímo zásahem malířovy ruky. Stručně řečeno: barevná hmota v obrazech Jana Hellera ja autorem přímo spiritualizována. A při tom se tu setkáváme ještě s jedním nepřehlédnutelným úkazem. Faktura malby, struktura povrchu v každém detailu, nevypadá ani jako dílo lidské ruky. Jako by to byla skutečná organická, přírodní struktura např. se to objevuje v obrazech zachycujících vlnění travin, vzájemné prorůstání a pod.

Výtvarná cesta Jana Hellera nevede mimo realitu, ale naopak sestupuje do hlubokých vrstev konkrétního přírodního jsoucna. Ona totiž příroda není ničím vnějším, co je možné si jen tak bez ničeho přivlastnit. Je to bezbřehý živel, soubor sil, ustavičně budující a vzápětí hned ničící nesčíslná množství živých i neživých anatomů. Člověk tu je nepatrnou a náhodnou možností. A to se v plné míře Jan Heller uvědomuje. Je vzácným příkladem osobního spojení tvořivého a intelektuálního nadání. Je umělcem, který se dokáže inspirovat i tou nejbanálnější skutečností, nejjednodušším jevem, přetvářejícím se pod jeho rukama zázračnou metamorfózu zření. Snad těchto několik poznámek ukázalo alespoň na to, že dílo Jana Hellera je velice osobité a vyhraněné, dílo, které nelze přehlédnout. Vzniká téměř v ústranní, mimo výtvarná centra, ale stále více se ukazuje, že autor má co říci v dnešním zápase o výtvarný výraz nové hmotné a společenské skutečnosti. Jeho hlas nezní příliš vřeskně, ale za to tím závažněji.


Lucio Chin (září 1993)

Při pohledu na práce, jež jsou výsledkem roku občasných pobytů Jana Helera v kopcovitém kraji kolem Trevisa, si nelze nepovšimnout vnímavosti vůči prvkům i jednoduchým a bezprostředním podmětům, jež různé krajinné a přírodní motivy navozují. Zájem a důkladné studium přírodních jevů není ovšem jedinou sférou umělcova hledání. Hodnoty duše a podvědomí, zkoumání nitra člověka, představují součást širšího analitického procesu, který směřuje k prozkoumávání, sledování a zjevování rozmanitých aspektů reality. Vnímáme tu vážné a důsledné pokusy o interpretaci skutečnosti / přírody, vycházející především z nepochybné snahy oslavit absolutní hodnotu bytí jakož to úplné a uspokojivé zkušenosti s reálem. A ze vztahu zkušenost – poznání vyplývá ani ne tak a nejenom přímá smyslová reakce, jako podstatně pevnější vztah mezi člověkem a „věcmi“. Tento vztah se zjevuje v celkové sumě odkazů, někdy prostých a pokorných / zdi, stébla trávy, voda /, jindy složitějších a niternějších. Poznání nemá hranic. Umělec musí všechno prozkoumat, asimilovat a interpretovat. Trpělivě a přísně nás vede a odhaluje nám zásadní znaky života prostřednictvím hlubokého pronikání do objektivních faktů, aby se zmocnil jeho původní a zásadní struktury. A není rozdílu mezi fyzickým, hmotným faktem a faktem nehmotným, snovým, duchovním. Obojí je hodno zájmu a obojí vyžaduje formální objasnění, jímž se na plátně stávají geometrické kompozice, chromatické struktury, lineární syntézy, figurativní konstrukce v mnohočetnosti vizích a interpretací, jež nesvědčí o eklektické volbě charakteru malby, ale naopak o nadšení a síle poznávání, o otevřeně přiznané intelektuální zvědavosti. Na povrchu plátna je věnována zvláštní pozornost sledu pikturálních událostí. Chromatické vztahy, dynamický vývoj znaku, hustá textura a v některých případech sražení barvy, hutnost matérie spolu s nevyhnutelnými vrypy, představují podstatu obrazu jehož uspořádání ve vizuálním plánu je vždy pečlivě vyvážené a řízené různými kompozičními zákony / uspořádání na úhlopříčkách, symetrické osy, odstředivé a dostředivé kompozice /, jež ve většině děl svědčí o dosažení uměleckých kvalit a schopností. Tak se řada stěn stává příležitostí k přechodu od postřehnutelných a definovatelných formálních kompozic ke geometrické syntéze schopné zachytit řád a racionálnost všech věcí. Tyto procesy, postupně rozšiřované na různá témata / tráva, ryby, voda, energie, tělo..... / vedou Hellera k vyjadřování mnoha způsoby řešení, od figurativní malby k abstrakci, k dekorativizmu a svědčí o jeho ovládání discipliny i o jeho mimořádné schopnosti „umět se dívat“, což je první podmínka k schopnosti „umět komunikovat“. Ve vztahu mezi znakem a předmětem tedy spočívá citlivý bod, jehož umělec využívá při spojování vlastní práce se specifickými vlastnostmi. Jde rovněž o sebereflexi sdělení, o jeho spojitosti, v nichž struktura znaků, členěných v obraze jako systém, a následná homologie mezi nimi a původní strukturou předmětu, poukazují k nezbytnému a životadárnému vztahu mezi znakem a předmětem, k metafoře vztahu mezi člověkem a přírodou.

V tomto smyslu se Hellerovo dílo snaží dosáhnout nezávislosti na platných konvencích a vybudovat vlastní řeč, vlastní pravidla obsažená přímo v samotném díle. Nakonec je ovšem úkolem vnímatele, aby pochopil zvláštní příležitost, jakou mu skýtá obraz. Totiž možnost překonat zjednodušující imitující vidění reality a dostat se dál za pomoci někoho, kdo jako Heller má „oči schopné vidět do hloubky“, v co nejširší entitě přírody. Malířské gesto, vizuální znak vybudovaný s jeho osobitou chromatickou vitalitou, spolu s napětím vyvěrajícím z lineárních prvků, jež se navzájem překrývají, nabývají koherentně onu emocionální a intelektuální složku, jakou umělec vyjadřuje, což je nezbytná podmínka k tomu, aby zpřístupnil nejskrytější roviny bytí spojením momentu citlivosti vůči umění s momentem myšlenkovým.


Marie Mžyková (březn 2005)

Výstava obrazů Zdeny Neustupné , Jana Hellera a soch Vladimíra Moutelíka

V oblasti moderního umění meditativního směru proces vidění se proměňuje v intuitivní vnímání, podmiňující proces poznání specifickým způsobem. Pokusme se při této příležitosti alespoň na chvílí poodkrýt jeviště skrytého života, jaké přibližují vystavovaná díla vnitřně spřízněných autorů, Neustupné, Hellera a Moutelíka.

Vstupujeme zde do symbolické topografie obrazů, skulptur a jejich silových polí, která jsou nastavena schopnostmi jednotlivých autorů, jejich životním postojem a především jejich individuální psychikou. V této souvislosti je třeba vycházet ze skutečnosti, že výtvarná díla sama o sobě představují systémy podobenství. A právě tato oblast výtvarného dění podobně jako jazyk otevírá řadu možností orientace ve skutečnosti formou vzájemně korespondujících hodnot. Jakých? K zodpovězení této otázky je třeba odkrýt a ozřejmit si skrytou významovost, jakou nese třeba obrazová plocha, která je projekční rovinou všeho výrazového. Skutečnost je vyjádřena prostřednictvím příměru. Působivost a srozumitelnost geometrických prvků je obecná, mnohdy však bývá nevědomá. Obrazová plocha zahrnuje optické zákony, jejichž prostřednictvím jsou využívány kolektivní symboly vystupující z nevědomí. Určitou roly při vnímání uměleckého díla hraje výchova, to, jak „se“ myslí, tedy odraz norem a forem, mající původ právě ve výchově.

Uvědomme si zároveň, že obrazová plocha má mnoho vrstevnou významovost. Připusťme že obraz se dělí do výrazových zón, v zásadě korespondujících s pozicí našeho těla v prostoru. Symbolika horní, střední a dolní zóny obrazu bývá spjata s určitými formami hlouběji uloženého vědomí. Dané zóny symbolizují právě tyto obsahy vědomí a jim odpovídající pocity. Člověk většinou dokáže abstrahovat sám sebe a korespondovat s plochou na základě vlastních pocitů. Údaje nahoru souvisí s hlavou, dolu s nohami, vzadu s odvrácenou stranou obličeje.

Promítněme si sami sebe jako barevný terčík na plochu papíru, který představuje život. Představme si, kam bychom se z hlediska svých vlastních pocitů na ploše umístili. Představme si, kam bychom se v pohybu na ploše sami za příznivých okolností a při vzpomínce na prožitý život, třeba při vzpomínce na dětství – chtěli dostat. Z hlediska začlenění zmíněného terčíku na určité místo v ploše zároveň může dojít k odhalení, odkrytí vlastního psychologického zavrstvení a úspěšnosti v našem současném životě. Z dosavadních pokusů experimentální psychologie totiž vyplývá, že lidé uvažují v zásadě podobným způsobem. Právě obraz lze chápat jako silové pole a pole citu pro prostor. Specializovaní psychologové rozliší podle obrazu – ve smyslu řazení levé strany k minulosti a introverze k matce, pravou k budoucnosti, k otci, k otcovství..... Levou polovinu k niternosti, pravou k aktivnímu přístupu se zaměřením na budoucnost.

Pakli že lze náš vlastní život zapsat do svým způsobem výtvarného jazyka, tím spíše lze říci, že při otevřené citlivosti můžeme pronikat do výrazu a poselství předávaných nám prostřednictvím výtvarného díla, s nímž přicházíme do kontaktu. U Zdeny Neustupné čára tužkou či prokreslená plocha je předpokladem nejintenzivnějšího výrazu. Výrazová subtilnost mnonohromních, scénograficky utvářených ploch jejích perfekcionalistických kreseb je zdrojem zobecnělých vizí mnohotvárného významového ponoru. Vynechaný prostor v závěru propracované geometrické sestavy může být zdrojem mimořádného napětí, evokujícího zostřený pocit nebezpečí. Má jiný důraz než například barevně optimistický, sebestředně sbíhavý prostor bytostného Já v díle Jana Hellera. Objekt ve středu zóny nebo v její blízkosti nebo naopak nevyplněný prostor v středově vedené kompozici provokuje otázku, zneklidnění, proč tomu tak je. Levá a pravá strana – propracovávaná v kompozicích Jana Hellera, za zbývá prostředkem ambivalence, relativnosti, zahrnuje i ekvivalenty dobra a zla.

Rovněž tak v oblasti sochařství výraz je umocňován tvarovou symbolikou. Sochařství – oblast tělesného instinktu, reagující na formát člověka – zahrnuje archetypální významovost tvaru. Sochař Moutelíkova typu ve svém výrazovém repertoáru reaguje na rozpětí lidské postavy, na její umístění mezi nebem a zemí. Svou roly v tomto sochařském projevu hraje silová vertikála či klidová horizontála, energii nabitá diagonála, která je cestou k přesměrování emocí do světa specifického napětí. Důležitou roly má představa domu, stavby jako útočiště. V úvahu přichází elementy statiky: segment jako součást kruhu navozuje pocit útočiště, střecha, deštníkový tvar jsou výrazovými prvky bezpečí, naproti nepřátelsky působí bodec. V dané výrazové mluvě platí empatie příklonu, protiváha odklonu, odvrácení, tlaku, stlačení, vlomení, - oni nositelé emotivně podmíněných sdělení. Součástí těchto „promluv“ je i příklon k dědictví starších kultur, jejichž příkladem se autor se vší pokorou a úctou nechá vést.

Z daného zamyšlení nad některými z mnoha prvků abstraktní výtvarné tvorby představených autorů vyplývá, že narativnost klasického umění může být souměřitelně nahrazována škálou těch výrazových prvků, jaké podněcují citové souznění i představivost. Tento druh výtvarné tvorby rozvazuje „jazyk“ naší duše, jenž se vší naléhavostí může sdělovat myšlenky a pocity.....


"Každé téma si vyžaduje originální přístup, snažím se v tvorbě být sám sebou, v poslední době maluji pocity a vztahy lidí"

Kontakt

Zahradní 377
263 01 Dobříš

tel. 1: +420 723 509 682
tel. 2: +420 739 095 071

email: info@janheller.cz
web: www.janheller.cz